Jak jsem se dozvěděla co znamená moje jméno v Italštině

Slíbená ochutnávka budoucího obsahu bara.bloguje........

Pravidelní čtenáři si jistě vzpomenou na to co znamená moje jméno v Polštině........při jednom stewardování jsem se seznámila s Italem a při vzájemné představování se začal smát......prej: "Víš co znamená tvoje jméno v Italštině? Je to vtipny, no ne tak vtipny jako spiš smutny." Řekla jsem, že netuším. "No, znamená to rakev." Tak jsem mu na oplátku řekla o polském významu.....a to už se fakt smál naplno. A zase se našli v okolí dobráčci z Itálie, kteří mi to neřekli :)

Začínám asi chápat proč si tady všichni myslí na první poslech, že to Mara místo Bara, ptž Bara má asi v každém jazyce nějaký význam.....třeba borec ze Súdánu říkal, že se tak jmenuje jejich město s velkou univerzitou........no ale aspoň, že v Japonštině bara バラ znamená něco pozitivního (růže)......uvidíme co na mě zase někdo vybalí při příštím potřesu pravicí....

Kdy už zase něco napíšeš?!?

Po nějaké době jsem se zase odhodlala otevřít blog (protože mě zase neustále někdo urgoval)......takže bych tu chtěla vysvětlit proč........nejdřív nová práce, pak její směřování od desíti k pěti a následné hlídání psovité šelmy, která mi právě teď sedí skoro na klávesnici a okusuje prsty......takže vysvětlaní proč se neobjevil další díl seriálu Brighton Pride Watch je prosté, milý Watsone.....bo neni čas.

No ale vzhledem k tomu, že jsem mezitím prošla mnoha pracemi na mnoha místech a jelikož by to nebyla Bara, aby se jí všude něco zajmavého nepřihodilo, další příspěvky budou následovat......zatím jedna malá ochutnávka.....

Jak jsem dělala stewardku na Brighton Pride - part 5

Pozorný čtenář si jistě pamatuje větičku o nepřetěžování kanálu vysílačky z jednoho z předešlých dílů.......

Stála jsem si tak na našem Parking one a najednou vidím jak se ke mě triskem blíží paní, byla celá udýchaná a rudá, což jsem mylně přičetla tomu, že asi běžela, případně jenom rychleji šla, protože měla tak metrák nb dva. Zastavila se těsně u mě a cosi mi funěla do obličeje, sice jsem o krok ustoupila, ale zase se na mě nalepila. Nerozumněla jsem ani slovo, tak jsem ji požádala, jestli by to nemohla zopakovat trošku pomaleji, výsledek byl opět stejný, proto se paní otočila a zaječela cosi na svou kamrádku, která přišla a začala na mě řvát ať okamžitě zavolám St. Johns. I když mi to tak sedumkrát zopakovala, stejně jsem nevěděla o co go, nakonec z ní vypadlo, že potřebuje ambulanci.......proč nepoužila normální slova jak ambulance nb paramedics pro mě zůstalo záhadou. Nicméně se mezitím její kamarádka poskládala na zem. Odběhla jsem za Jackem, který opodál cosi komusi vysvětloval a u toho držel naši společnou vysílačku. Jak jsem byla v lehkém šoku, tak jsem na něho spustila česky a ani jsem si to neuvědomila........až z pohledu, jaký na mě hodil, jsem se vzpamatovala a zopakovala jsem mu to anglicky. Když jsme se konečně domluvili, Jack zvedl vysílačku, že zavolá ambulanci (ptž pravidlo je nevolat z mobilu záchranku, ale ambulanci co má službu na akci vysílačkou bo je to rychlejší.....údajně) a jenom jsme pět minut poslouchali, jak si borci mezi sebou vyplkávají stylem "Všem stanovištím: máte někdo papírový kapesník?" a pak následovaly odpovědi všech stanoviští, takže jsme se nemohli dostat na linku. Po několika minutách jsme to vzdali a Jack řekl, že půjde někoho sehnat a po cestě se bude snažit zavolat pomoc.

Osaměla jsem a snažila se nějak pomoct, takže jsem paní usadila na trávu, dala jí vodu a viděla u ní v ruce diabetické pero a čokoládu, takže jsem usoudila, že to bude hypo nb hyperglykemie. Pak jsem začala vyhlížet někoho v reflexní vestě, kdo by mi pomohl. Jako na potvoru tam nikdo nebyl, asi před deseti minutami se to ma kolem dokola hemžilo policajty a sekuriťáky, ale teď jsem tam byla úplně sama. Mezi tím se dál kolem hrnuli lidi se svými dementními dotazy.....naporstý fucking na to, že tam někdo leží na zemi......tak jsem je bez pardonu posílala do háje s tím, že asi vidí paní co potřebuje oštřit, že musí laskavě počkat. A do toho ještě kamarádky zkolabované paní na mě jedna přes druhou ječely ať něco udělám.......co asi? Nakonec jsem někde zahlédla mihnout se reflexní vestu, proto jsem vyběhla a vyšokovala skupinku několika stewardů/sekuriťáků, kteří se asi vraceli z řízení dopravy........stáli a hleděli na mě všichni s otevřenou pusou, když jsem se jich ptala, jestli někdo z nich má vysílačku, aby zavolali sanitku......a nikdo se ani nepohnul. Naštěstí se zrovna v tu chvíli objevil Jack s naším supervisorem s tím, že sanitka je už na cestě. Supervisor si klekl s paní a utěšoval ji prvních deset minut a pak už začal být viditelně nervózní i on a zpoza zad zkolabované paní na nás s Jackem divoce gestikuloval, ať jdeme někam sakra pro tu sanitku, protože nás nemůže najít. Po další čtvrthodině vyhlížení, během které mi do ruky postupně přistála nalezená platební karta a asi o dvě minuty později i mobilní telefon, sanitka stále nejela. Nebyla jsem si moc jistá co s tím mám dělat, jenom jsem věděla, že si to nesmím strčit do kapsy. Proto jsem tam stála jak jojo s kartou v jedné, mobilem v druhé ruce a vyhlížela sanitku.

Jak tam tak stojím a třesou se mi kolena, ptž jsem si už uvědomila, že tím, že jsem nevěděla, že dneska má ambulantní službu na Pride nemocnise St. Johns, jsem možná tu paní ohrozila na životě, nalezený mobil zazvonil.......řekla jsem si no nic, stejně nebudu rozumět a zvedla jsem ho. Byl to mobil co ještě pamatuje Dvojčata, takže nejen, že jsem nerozuměla, já jsem toho borce ani neslyšela.....nakonec jsme se domluvili, že si pro něho přijde, ale zase jsme se nemohli najít, protože v místě Parking one nebyl žádný významný záchytný bod. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem ho poslala ke Caféčku (o něm ještě bude řeč v nějakém dalším díle) a řekla mu ať se postaví pod červený slunečník a podívá se směrem z parku, že budu mávat a na sobě budu mít žlutou reflexní vestu. Po chvíli ke mě přiběhl borec a strašně mi děkoval a objímal mě a dokonce pusu na obě tváře jsem dostala, jak byl šťastný. Celá tato navigátorská akce trvala tak čtvrt hodiny.

Asi deset minut po navrácení mobilu konečně přijela sanitka. Vyběhl tým paramediků, rozložil si dva archy papírů a začal je zdlouhavě vyplňovat.....nepochopila jsem. Nakonec ale paní odešla do sanitky po svých a vypadala docela v pořádku, takže to zas nedopadlo tak zle. Nicméně kolena se mi klepala jak dlouho ne a dokonce jsem na sobě pozorovala neodbytnou touhu si zapálit (což mi po opadnutí prvotního šoku jako ortodoxnímu celoživotnímu nekuřákovi přišlo docela zajímavé).

Nalezenou platební kartu jsem po odjezdu sanitky odevzdala supervisorovi a dostala za to pochvalu.

Příště se dozvíte něco víc o šokujících zážitcích na záchodech, křovíčku, policistovi, co mě fakt hodně moc nasral a Milanově bodláku.

Jak jsem dělala stewardku na Brighton Pride - part 4

Poté co jsme se s Jackem konečně našli (na plánku), nastalo období klidu, kdy se skoro nic nedělo. Jack tam chvilku smutně stál a pak se mi svěřil, že ho zase někdo považoval za holku. Jack má totiž delší vlnité vlasy s cůpkem vzadu a velké oči s dlouhými řasami, což v kombinaci s mládím a absencí vousů vede k častým omylům. Snažila jsem se ho utěšit, ale bohužel.....ostaně během dne se mu to, chudákovi, stalo ještě několikrát......

A pak to začalo.......do parku dorazil průvod a s ním i miliarda lidí, kteří chtěli vědět miliardu věcí, můj oblíbený dotaz: "I want to collect my ticket, shall I go to ticket collection? (chci si vyzvednout svůj lístek, mám jít do okýnka, kde se vyzvedávají lístky?)" no, když jsem to slyšela poprvé, myslela jsem si, že si ze mě dělají srandu......nedělali, mysleli to smrtelně vážně......Nb dotaz "Pracuju někde tady, kam mám jít?" "Hm....no asi tam, kde máte sraz?" Nb "Neviděli jste kam chodí lidi v bílých teniskách a modrých riflích?" "Hm......ne, každej druhej tady má rifle.".......další pro mě nepochopitelná věc byla dvojitá cedule, vlastně na jednom sloupu byla cedule s nápisem "ticket collection" a šipka v levo a na druhé byl nápis "box office and ticket collection" a šipka vpravo, takže trochu zmatek, naštěstí někdy během odpoledne jedna z cedulí zmizela (ani jsem neměla čas všimnout si kdy), takže zmatku mírně ubylo.

Další postřeh z akce byl ten, že Briti nečtou co mají napsané na vstupence (radši se osumkrát dementně zeptají)....no ale z toho žádná vtipnost nevyplynula, takže tady nebudu zbytečně fňukat ;)

Mezi těmito stále se opakujícími otázkami za mnou přišla skupinka asi deseti gayů s klasickým dotazem o vyzvednutí lístku, když na ně znenadání zaútočil čmelák. Borci začali pištět a ječet a ten co se mě ptal, se dokonce schoval za moje záda, když jsem ho odháněla brožurkou s instrukcemi. Když jsem ho konečně zahnala, začali borci pro změnu pištět, že jsem je zachránila a jeden po druhém mě (za Jackova pozvednutého obočí) objali.

Další šok jsem zažila v momentě, kdy ke mě přišel policajt o hlavu vyšší než já (!) a sdělil mi, že na tom plácku za zídkou sedí parta asi deseti až patnácti lidí a kouří trávu ať s tím něco udělám.......zalapala jsem po dechu a přikývla.......borec spokojeně odešel a já jsem si začala představovat, co asi udělám......napadlo mě počkat na Jacka až se opět vrátí ze záchodu, kam zmizel pokaždé, když se na obzoru objevil nějaký průser. Jack mě vyslechl, pokýval hlavou a pak rozvážně prohlásil: "Kašlem na to," a tak se i stalo.....což bylo asi to nejrozumnější co jsme tak asi mohli udělat, protože při představě, že dělám nenene, panáčku na patnáct zhulenců, mi nebylo příliš volno......

V dalším pokračování se dozvíte jak jsme volali záchranku, jak jsem nevěřila svým očím na záchodě (hned dvakrát), jak mě opravdu hodně nasral jeden policista a konečně o Milanově bodláku (možná)

Jak jsem dělala stewardku na Brighton Pride - part 3

V minulém příspěvku jsem slíbila, že tento bude pojednávat o různých lidičkách, kteří se na Pride vyskytli. Když pomineme gaye, transky, lesby atd., dostaneme se k lidem, co si obvykle sami říkají ta normální většina........a kdo mě zná, ví, jaké typy z té normální většiny pravidelně jako magnet přitahuju.

Takže nebylo ještě ani osm hodin a už jsme dostali vynadané od jedné babky, která k nám přikvačila stylem Pribilinec se dvěma chodeckými holemi (ten bazmek co vypadá jako lyžařské hole) a už z dálky nám jednou hrozila a nadávala. Když se dostala na doslech, pochopili jsme, že na nás ječí, že jsme jí ukradli park. Jack se ji snažil uklidnit, že to jenom dneska a že kolem dokola je asi stodvacet jiných parků, že si může vybrat, ale nezdálo se, že by ho poslouchala. Nakonec jsme se jí zbavili tak, že jsme jí doporučili ať si to obejde kolem dokola po trávě, jenomže mezera tohoto plánu byla v tom, že jsme ji tam do půl hodiny měli zpátky, ptž park je ovál. Když nám znova vynadala a barvitě popsala bordel, co se děje v nedalekém křoví a důrazně vyzvala ať s tím něco uděláme (byla jsem varována ať se k libovolnému křoví v zájmu zachování duševního zdraví nepřibližuju), vydala se na druhé kolečko. To už Jack nevydržel a utekl na záchod.

Další taková postavička z Moliéra (jak by řekl bratr) byl pán, který k nám dorazil kolem třetí hodiny odpoledne. Jeho hlavním rysem v obličeji byla absence zubů až na jeden a jeden pahýl. Důsledkem toho drobně šišlal a tak jsem zprvu ani nepoznala, že mluví anglicky. Když jsem se konečně zaposlouchala, připadalo mi, že mluví z cesty. Až po notné dávce vysvětlování jsme se s Jackem shodli, porovnáním informací, které se nám podařilo vydedukovat, že mluví o pojízdné knihovně, která tam každou sobotu zastavuje. Nakonec se nám ho podařilo uklidnit tím, že knihovna tuto sobotu nepřijede, ptž ji určitě někdo informoval dopředu (pán měl totiž starost, aby nejeli zbytečně). Spokojeně odešel, ale jak už to tak bývá, ne na dlouho. Za chvilku se vrátil a ptal se nás, jak dáme vědět návštěvníkům knihovny, aby nechodili, ptž knihovna nedorazí. Chvilku jsme na něho zírali a pak odpověděli, že nijak, ptž toto jaksi bohužel není v našich silách.....sice netuším, jestli nás pochopil, ale po další hodině to naštěstí vzdal.....Tady by se ještě hodilo podotknout, že pán měl asi metrák, triko s krátkým rukávem neidentifikovatelné barvy do růžova (ne, nemyslím si, že by to byl gay) ve předu celé zachrstané něčím co měl částečně i ve vousech a na hlavě pleteného kulicha s obrovskou červenou bambulí.

Poslední paní, kterou jsem si zapamatovala, byla s ohledem na ty dva předchozí případy úplně nudná. Prostě nějaká pané v důchodu, co si chtěla pokecat. Dozvěděli jsme se za ty dvě hodiny co s námi strávila, že se do Brightonu přestěhovala na důchod, ptž to tady žije, ne jak jinde v Anglii a člověk tady potká různé milé lidi, třeba ty gaye a má doma vnoučka, kterého nic nezajímá, radši bude sedět a hledět na fotbal v televizi, ale to, že ona je zvědavá co se kde děje a tak.......no a když se vyptávala nás co a jak, tak mi na to, že dělám mapy odpověděla, že jsem cartologist, že? Říkám ne, cartographer. No nic, Briti prostě neví co je to kartografie......nezají to slovo (neusuzuju jenom z jednoho případu).

Příště něco o Jackově depresi, o dementních dotazech a snad už o těch zachráněných gayích a Milanově bodláku......

Jak jsem dělala stewardku na Brighton Pride - part 2

Jak jsem už předeslala v minulém příspěvku, ranní vstávání bylo vzkutku krušné.......v emailu s detaily, které jsme si nakonec vyptali, bylo, že mám dojít na 7.30 (tj. 7.00, protože tam člověk musí být půl hodiny předem) a konec ve 21.00.......celé se mi to zdálo podivné, čtrnáctihodinová šichta (?!?) a navíc Milan měl dorazit na 10.30. Takže jsem s vypětím všech sil (ti co mě znají si jistě dovedou představit jakou míru sebezapření to obnášelo) v 5.30 vstala a kolem šesté jsem už byla na cestě do Preston Parku. V parku mě trochu zmátlo, že tam skoro nikdo, kromě borců, chystajících popelnice a další nezbytné festivalové zařízení, nebyl. Nakonec jsem objevila skupinku postávajících černě oděných borců......a kupodivu to byla mnou hledaná skupina (až později jsem se dozvěděla, že na místě byla ještě jedna agentura). Po hodině čekání s kelímkem dost nechutné kávy si to přihasila sekretářka a oznámila nám stewardům (já a ještě jeden nešťastník, ostatní byli security), že jsme tam trošku dřív (hoopsy), že je to její chybka, ale že by nám to mohli proplatit.......trošku dřív je v podání sekretářky bezpeřnostní agentury tři a půl hodiny.

Nevadí....rozdali nám reflexní vestu a vysílačku a přidělili volací kód, takže jen pro ten dnešní den jsme byli parking one. Náš supervisor nás zavedl na parkoviště mimo oplocený areál se slovy: "Budete tu dvě hodiny, pak si pro vás přijdu." .....a už jsme ho nikdy neviděli. Když jsme osaměli, dozvěděla jsem se, že se můj parťák jmenuje Jack a je na stewardování poprvé a nemá představu co bysme tady teď tak měli dělat. Paráda, takže jsme byli dva. Jediná instrukce, kterou jsme dostali, byla....nepouštějte tam auta, tohle je parkoviště security......co nám neřekli bylo, kde se nachází parkoviště pro disabled (postižené), kde je parkoviště pro veřejnost, kde mohou zaparkovat stánkaři atd.......na toto téma se dá vymyslet neuvěřitelné množství různých otázek.......nakonec jsme je s Jackem někam začali posílat, neznámo kam a shodli jsme se na tom, že pokud jsou všichni na téhle akci tak kompetentní jako naše dvojka, tak potěš koště.

Mezi dotazy na téma parkování ve všech možných i nemožných variantách přiběhl borec ze security a mocně se začal domáhat vody......nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že je tam plný stan minerálky zadarmo, ať si jde vzít, ale vzhledem k tomu, že se to nepodařilo ani Jackovi, usoudila jsem, že problém nebude ve mě. Nakonec borec odběhl a za půl hodiny se vrátil s igelitkou plnou vody a bohatě nás podaroval se slovy: "Podívejte, co jsem vám koupil!" Poděkovali jsme a po zbytek času ve volních chvílích hádali na čem asi frčel......Než zase odběhl jinam, ještě nám sdělil, že hlídá květák.

Další šok mě čekal ve chvíli, kdy jsem otevřela brožurku s intrukcemi a pohled mi padl na něco nepopsatelného, co radši při nejbližší příležitosti naskenuju a vložím, a co si říkalo situční plánek. Udělalo se mi nevolno a požádala jsem Jacka, aby mi vysvětlil, kde že se to nacházíme. Jack pochází z ulice blízko Preston Parku, takže nám zjistit, že se naše Parking one na plánku nenachází, trvalo asi jenom tři hodiny pečlivého studia mapky. Bylo to velice praktické, při vysvětlování lidem, kde se nachází jejich brána do areálu.......takže při slovech: "Mám tu mapku, my na ní nejsme, ale byli bychom asi tady (.......máchnutí prstem do vzduchu pod mapkou) a vaše brána je tady, takže běžte tudy (máchnutí směrem brána)," se málokterý návštěvník ubránil shovívavému úsměvu.

Vždycky žasnu s jakými různými lidmi se člověk na podobných akcích seznámí........ale o tom zase příště (rozezlená důchodkyně, pán s jedním zubem, paní co má vnoučka u televize).

Jak jsem dělala stewardku na Brighton Pride - part 1

Jak jsem už napsala v minulém příspěvku, srandy bylo kopec.......začalo to tím, že jsem na gumtree našla inzerát hledající stewardy a security na Pride. Přemluvila jsem Milana, který měl volnou sobotu (a taky průkazku na to, že se může tvářit drsně) aby šel na úvodní setkání se mnou. Nejdřív jsme to samozřejmě nemohli najít, ptž si ani jeden z nás chytře nevzal s sebou adresu, ale nakonec jsme dorazili tak akorát včas, abychom se dozvěděli, že nás čeká tří hodinové školení. Vytáhla jsem si blok, co s sebou vždycky nosím, a začala si (za což se mi Milan celou dobu smál) zapisovat......holt jednadvacetiletý školní zvyk je železná košile.

Dozvěděli jsme se spoustu zajímavého......že pokud někdo zkolabuje, tak mu nemáme dávat první pomoc, protože by nás mohl zažalovat, že pokud najdeme nějakou cennost, nesmíme ji strčit do kapsy, ale viditelně držet v ruce než ji předáme šéfovi, že máme poslouchat hlášení ve vysílačce a nepřetěžovat kanály kavinama, že policajti jsou sice na stejné straně, ale security borci v nich vidí idioty, že do vysílačky se hlásí kód, poloha, komu člověk volá a problém (v případě nějakého průseru se používají kódová slova jako že se tu objevil Mr. White (drogy), Mr. Case (podezřelý balíček), atd.), že je velký rozdíl v missing child (ztracené dítě) a to lost child (ztracené dítě) jako že máme rodiče a hledáme dítě a found child (nalezené dítě) jako že máme dítě a hledáme rodiče.......a že pokud nalezneme dítě, tak se ho za žádných okolností nesmíme dotknout (!) ale svou vysílačku použileme jako klacek a to tak, že se dítě chytí antény a steward drží druhý konec vysílačky nb druhá možnost, že si z reflexní vesty uděláme vodítko na kterém to dítě povedeme (no to na mě už bylo trochu moc)........a to jsem ještě nevěděla, že skoro všechny tyto pokyny vyzkouším za nedlouho v praxi......

Nakonec jsme vyplnili nějaké papíry a dozvěděli jsme se, že jsme se registrovali do agentury. Trošku jsem nepochopila, že do takové agentury berou každého bez toho aby si ty lidi prověřili nb aspoň zjistili jestli vůbec umí zacházet s vysílačkou, jestli mluví anglicky, jestli nemají záznam v rejtříku, jestli jsou vůbec schopní něco takového zvládnout (bo to fakt není prdel)......a rovnou je pošlou na Pride.

Před odchodem nám rozdali takovou knížečku k nastudování před akcí (kterou my jsme samozřejmě nedostali, ptž na nás nevyšla) a slíbili, že nám pošlou email s detaily (který nám samozřejmě neposlali, ptž na nás zapomněli.....a tady se karta obrátila, ptž díky mým zápiskům jsme měli telefonní číslo, na které jsme den před Pride ještě volali, jestli teda vůbec máme chodit nb ne....to jsem se zase smála já Milanovi).

No a v tomto bodě jsem pochopila, že jsem si pod pojmem Steward představovala něco úplně jiného než to teda nakonec bude........ale přesvědčení, že to bude sranda mě ještě neopustilo.

Příště se dočtete jak jsem přišla o pět a půl hodiny dřív, jak jsem vyfasovala parťáka, jak mě dvakrát vyšokovala policie, jak jsem zachránila skupinu gayů, jak Milan hlídal bodlák......a mnoho dalších vtipností.

Brighton Pride

Než začnu popisovat bohaté množství různých zážitků, které mě jako Stewardku na Brighton Pride potkaly, jsem si říkala, že by asi bylo pěkné, kdybych nejprve objasnila co je to steward a o co na Pride vlastně jde. Ti, kdo ví o co go, můžou tenhle nudný příspěvek s klidným srdcem vynechat....

Steward je něco mezi sekuriťákem a hosteskou, česky bych to asi nazvala "Pořadatel". Jsou to ti borci, co se celí v černém a slušivé reflexní vestě (popřípadě reflexní bundě, která má i pro mě (!) dlouhé rukávy......hned jsem si vzpomněla na Blaženu a její plášť a výrok: "Předsedooo, kde ste to vzali, dyť v tom se ztratí i naše máma!") poflakují kolem a důležitě máchají vysílačkou. Borci co se ještě ke všemu tváří drsně jak šmirgl papír a na rameni mají průkazku jsou Security.

Brighton Pride je vrcholem sezóny v Brightonu, koná se obvykle 1. září už několikátým rokem (proto je s podivem, že tolik místních obyvatel vůbec nevědělo co že je to vlastně za akci). Je to pochod gayů, leseb, transsexuálů a dalších roztodivných lidiček městem od Pavilionu (myslím) do Preston Parku (viz odkaz Trapný pokus o digitální kartoprodukt II), zakončený obrovskou chlastačkou, proti které jsou libovolné pivní slavnosti čajem o páté, ptž Angláni když pijou, tak jako Dáni.....V průvodu jedou nejdříve alegorické vozy....celé to otvírají teplí policajti, následovaní teplými hasiči, zdravotníky......miliarda dalších organizací....pak jdou pěší mnohdy v super kostýmech, dost často úplně nazí až na nějaké ty titěrné slipy, většina, ale normálně oblečených......(no tuhle část tak zmáklou nemám, protože jsem průvod ze svého místa zas až tak neviděla), snad víc ukážou fotky nb oficiální stránky.....(P. S. kdyby to někdo nevěděl, tak duhová je vlajka gayů).

Když jsem se na tuhle práci hlásila, věděla jsem, že to bude sranda.....a taky byla ;)

Bara is back.....a ve formě vol 2

Tak nakonec Bara nebyla zas až v takové formě, jak si naivně myslela a jak tady jeden laskavý čtenář upozornil.......no, takže tu máme její druhý comeback (snad taky poslední bo si nebude hrát na Ivetu Bartošovou).......takže pokud se zadaří, tak sem budou postupně přibývat příspěvky z uplynulých dvou měsíců a z měsíce právě probíhajícího....a musím říct, že některé zážitky (např. stewardování na Brighton Pride) fakt stojí za to (ptz by to nebyla Bara, kdyby se jí kdekoliv kam přijde něco zajímavého nepřihodilo, že?)

Nicméně, všechno zlé je k něčemu dobré a experimentem za řízených podmínek jsem si ověřila, že to tady fakt lidi čtou.......a že mě budou neustále otravovat dokud sem zas nezačnu psát.......

.......děkuju ;)

Bara is back.....a ve formě

....jj, vidíte správně, opravdu se tu objevil nový příspěvek.....

.....co se mnou sakra bylo? Ocitla jsem se tam odkud jsem před několika lety zbaběle utekla a jako bumerang se mi to (samozřejmě) vrátilo, takže jsem si nechala měsíc na přemýšlení a rozhodování se co dál, jestli jsem se rozhodla správně nebo budu za pár let litovat nevím (i když mám v pokoji nasádlenou černou kočku, křišťálovou kouli nevlastním....zatím).....takže teď začínám bojovat s desetihlavou hydrou nezaměstnanosti, jazyka, pochybností, papírování, vyřizování, pohovorů, telefonování, inzerátů, chladu v pokoji a nemožnosti vychutnat si kávu jako člověk........naštěstí na to nejsem sama a mám docela širokou podporu nejen tady, ale i tam :)

A až porazím draka a ještě jednu překážku (nevím, proč se mi vždycky vybaví Mrakomor), budu si moct říct.....nemáš nade mnou žádnou moc!

.......no, ti kdo mě znají ví o čem mluvím a kdo neví, může se od příštího příspěvku těšit na něco normálního, slibuju, že už nebudu plácat.....

Baklava

Jednoho krásného dne přišla Sára s tím, že si upečeme Baklavu, protože je to Řecký zákusek a je to výzva a čirou náhodou máme recept v suvenýrové knize.......

Takže Sára zařídila všechny ingredience, většinu, včetně těsta (které se jmenuje filo), koupila v tureckém obchodě, který má skoro naproti domu (a já po cestě ze školy), s přiléhavým názvem Turkish Market. Turci se velice divili, že e chceme do takové akce pouštět (znáte to pořekadlo.....nikdy neříkej, že to nejde, ptž se vždycky najde nějaký blbec, který to neví a udělá to......no tak tak to asi byl v našem případě). Sára sice věděla, že to bude piplačka a že to není úplně nejjednodušší zákusek (proto je taky v obchodě/hospodě většinou  pekelně drahý), taky mě na to upozorňovala, ale tak nějak jsem si nepřipouštěla, že by se to nepovedlo a kolik věcí se při pečení téhle dobroty může pokazit, jsem si uvědomila až bylo po všem. Turci to ovšem moc dobře věděli a tak jim Sára musela slíbit, že jim přinese ochutnat hotový výrobek.

Co potřebujeme na těsto: balíček filo (ptž to už prý doma nikdo nedělá, je to strašně pracné)......filo vypadá jako něco mezi pečícím papírem a listovým těstem, 250 g  rozpuštěného másla na potírání.

Co potřebujeme na náplň: 225 g vlašských ořechů, 225 g pistácií, 100 g bílých mandlí, 4 lžíce mletých piniových semen, strouhaná kůra ze dvou pomerančů, 6 lžic sezamu, 1 lžíce cukru, 1/2 lžíce skořice, 1/2 lžíce mixed spice (nějaký britský druh koření, voní jako prášek do perníku).

Co potřebujeme na sirup: 400 g caster cukru, 450 ml vody, 5 lžic medu, 3 hřebíčky, 2 velké pásy citronové kůry.

Náplň se udělá tak, že nameleme a nadrtíme všechny ořechy a  smícháme všechny ingredience s ořechy.

Filo se rozprostře a oddělí se jednotlivé vrstvy, seřízneme ho na velikost plechu. Se Sárou jsme měly tak nechutnou zapíkací misku, že jsme ji z hygienických důvodů vyložily pečícím papírem (a bylo to praktické). Klademe plát fila, potíráme máslem, zase plát fila, zase máslo až máme 7 takových vrstev. Pak posypeme první vrstvou náplně. Vložíme další 3 vrstvy fila potřeného máslem. Další náplň a 3 vrstvy fila.......opakujeme dokud máme náplň. Na poslední vrstvu náplně vložíme 9 vrstev/zbytek fila. Na povrchu potřeme máslem. Nakrájíme na kostičky/obdélníčky (opravdu malé, bude to sladké jako cumel). Vložíme do předehřáté trouby a pečeme na 160°C dozlatova.

Sirup uděláme tak, že opět smícháme všechny ingredience a přivedeme do varu, vaříme asi 15 min až směs získá sirupovitou konzistenci. Necháme vychladit.

Baklavu vytaženou z trouby polejeme sirupem, necháme vychladit a zabalíme do potravinářské fólie (i s plechem ;) ) a necháme uležet v lednici. Podáváme nejlépe s neslazenou kávou (před servírováním se ujistíme, že se ve společnosti nenachází diabetik).

Několik postřehů:

Dobré je se ujistit, jestli máte čím potírat fila máslem.......třeba mašlovačkou......u nás za tímto účelem posloužila sterilní gáza.....alespoň v první polovině pečení, ptž jsem slepá.

Turkům baklava chutnala, byli velice překvapeni (ze Sářiné SMS: "velice čuměli"), když jim ji Sára přinesla, ale shodli se na tom, že je moc ovocná (prý ale co baklava to originál, že na to nějaký striktní recept není), takže tam příště nebudeme dávat citrusové plody, dál sezam a piniová semínka byla rušivou chutí, to tam taky příště dávat nebudeme. Naopak tam dáme víc pistácií.

Dál na základnu je 7 vrstev fila málo, na vrch je taky 9 vrstev fila málo.......náplň by se měla rozdělit na míň "pater".

Ale jinak v pohodě :)

Byla jsem koupit "pravou" baklavu k Turkům (seznamovali se se mnou mocně) a musím uznat, že chutná líp než ta naše.......a zaplatila jsem za dva kusy kolem 2 liber, takže když si vezmeme, že jsme udělaly 16 ks.......dvojnásobně velkých, takže 32 ks......tak jsme měly na plechu 32 librové bohatství :)

Jak jsme byli v Newhavenu

V sobotu jsme celkem neplánovaně byli na výletě v Newhavenu a to tak neplánovaně, že jsem si nevzala ani foťák ani vhodnou obuv.

Tím pádem fotky nejsou, ani text o městě v češtině jsem nenašla, takže mi budete muset věřit :)

V Newhavenu je velký vlnolam, kterým se dá za příznivého počasí (což tady už pár měsíců......minimálně po tu dobu co jsem tady.......nebylo) jít až hezký kus na otvřené moře k majáku.......to je plán na někdy jindy až bude hezky.

Dál tam mají pevnost z doby druhé světové války, která je zapuštěná do křídových útesů nad pláží a údajně skrývá docela dlouhé katakomby......to je taky plán na někdy jindy, protože jsme trošku spěchali a neměla jsem vhodnou obuv na šplh po útesech ("Beru si jenom balerínky, budem někde turistit?" "Neeee."......nutno podotknout, že stály 3 libry, což si každý asi představí jak kvalitní obuv to je.......) a taky jsme každý v nějakých těch pevnůstkových katakombách byli (Jeseníky a spol.).

V neposlední ředě se návštěvník může pokochat krásnou pláží s valouny (jak jinak......velice fajn v balerínkách za 3 libry) s výhledem na bílé křídové útesy v dálce (útesy před Seven Sisters) a nad hlavou......prostě nádherná JV Anglie.

Dobrá věc je, že člověk může dojet autem až k pláži a za 2 libry parkovat celý den. Blízko je ještě pub (který jsem zapomněla jak se jmenuje) s kobercem na zemi (jak to asi musí vypadat v zimě, napadlo mě a pak jsem si sama odpověděla......nemají sníh), stylovým interiérem (2. světová a hrdé britské námořnictvo), obrovským středoasijským hafanem (který se ke mě okamžitě přišel nechat pohladit), návodem na A4 jak se nechovat k obsluze pubu na záchodě a psím menu, které zahrnuje např. vepřové ouško za libru nebo žužlací tyčinku za 50p (tap water zdarma).

Výlet byl parádní a Newhaven vřele doporučuju (vhodnou obuv a foťák s sebou).

Jak jsme málem otrávila Husseina

Jak už jsem možná někde psala, v kanclu jsme se docela sžili. Všichni jsou na mě tady fakt hodní, proto jsem se rozhodla, že uspořádám ochutnávku českého pečiva. Nejdřív jsem si rozmyslela co je typicky české (koláče), co bych zvládla upéct (Honzovy buchty) a na co budu mít ingradience (štrůdl).

Sehnat ingradience na Honzovy buchty jsem se nažila (sice ne usilovně, protože nějak nebyl čas), ale povidla nejsou, mletý mák taky ne (mlýnek na mak naše domácnost kupodivu nevlastní) a tvaroh je jenom nesplněný sen (možná v Polském sklepu, ale tam jsem se nedostala).

Proto jsem se tedy rozhodla pro variantu štrůdl z listového těsta (já vím, že je to import z Německa.....no ale co). Jak se to dělá snad popisovat nemusím......(rozválíme listové těsto a na něho dáme nastrouhaná jablka se skořicí a pečeme potřené vejcem do zlatova). Nejhorší okamžik pro mě asi nastal, když jsem se odhodlávala, že ho ochutnám, protože štrůdl fakt opravdu nejím, ale hecla jsem se nakonec......a jo, mělo to štrůdlovitou chuť. Však taky zmizel téměř okamžitě a celému kanclu chutnal.

Druhým pečivem byl Český chleba, protože na ten britský blaf jsem se už nemohla ani dívat. Tady bych ráda poděkovala neznámé paní která mi asi zachránila život tímto receptem, který jsem si náležitě upravila pro britské poměry......tj. wholemeal flour (celozrnná mouka) místo žitné mouky a dva sáčeky sušených kvasnic místo 84 g.

Rozhodla jsem se podávat chleba se sádlem, které jsem tak hloupě koupila místo másla už před tím, čímž jsem málem zapříčinila otravu vepřovým místního muslima......jak jsem měla vědět, že je praktikující, když pije alkohol.......a jak jsem měla vědět, že nikdo neví co je to sádlo......

Nakonec byla celá krize, včetně kulturního nedorozumění, zažehnána a všichni se shodli, že ten chleba je vynikající (nechválím sebe, chválím recept) a dokonce jsem dostala objednávku na chleba od Řecké kolegyně Eleni. V pondělí (tedy dnes) jsem jí ho přinesla........a ostatní v kanclu jí ho sežrali.......takže jí budu muset udělat další :D

 

Chlapcům v našem bytě taky chutnal (Pavel málem zadržoval slzy, když viděl a cítil čerstvý chleba), takže začínám rozjíždět biznis.......Bářina Pekárna ;)

 

Jak nám asi opět hořela škola

Dneska mě při cestě do školy opět překvapila přítomnost hasičů a záchranky a borců ve žlutých vestách „Fire brigade“ a borců v oranžových vestách, kteří těm ve žlutých šéfovali. Jelikož jsem tentokrát byla vně školy, tzn. ne na vymezeném shromaždišti, viděla jsem ten cvrkot. Jako správná blog-reportérka jsem okamžitě tasila foťák, který mě ovšem ve chvíli největší potřeby zklamal a vybil se bez jediné fotky (což mi připomíná jak jsem lezla po kolena ve sněhu a po kotníky v blátě ke brownfieldu a vybil se mi foťák). Takže bohužel......alespoň slovní popis......napočítala jsem šest velkých požárních aut, jeden kontejner (červený s nápisem FIRE BRIGADE, tak tam asi budou mít zázemí nb vybavení nb ještě něco jiného), asi dvacet borců požárníků a několik borců v reflexních vestách dvou barev.

Když jsem pak zamířila do školy, nikdo si mě nevšímal (takže asi operovali u jiné budovy nb už bylo po ohni) a v budově nějaký ten člověk taky byl, takže jsem si řekla pohoda a zamířila do kanclu, kde teď sedím úplně sama......byl tu jeden pán (asi údržbář), který se upřímně divil kde všichni jsou a řekl, že nějakou dobu nepůjde internet......že by se teda opravdu něco stalo? Po cestě do kanclu jsem viděla ze schodiště na druhé straně budovy parkovat ještě osm dalších požárních aut, ale teď už ve směs osobáků a malých dodávek.

No a závěr zní: Buďto jsou Angláni posedlí požárními cvičeními a jinými bezpečnostními akcemi (což bych se nedivila neboť bezpečnost především) nebo některá část budovy trpí opakovaným samovznícením.

(mimochodem nepamatuju si, že by u nás na budově v ČR někdy nějaké požární cvičení proběhlo......a to tam jsem už osm let)

Chocolate Caramel Shortbread

Před nějakou dobou jsem opět sáhla po suvenýru ze Skotska a u příležitosti návratu Igora (pro kterého už nikdy nic neupeču) jsem se pokusila udělat následující dobrotu.....

Co potřebujeme na korpus: 115 g másla, 175 g hladké mouky, 55 g golden caster cukru.

Co potřebujeme na karamel: 175 g másla, 115 g golden caster cukru, 3 lž golden syrupu, 400 g (j, opravdu g ne ml) condensed (kondenzovaného.....není kondenzované jako kondezované, viz dále) mléka.

Co potřebujeme na polevu: 200 g čokolády.

Všechny ingredience jsem měla doma (nebo jsem si to alespoň myslela), takže jsem začala péct. V receptu je napsáno, že se mají vzít všechny ingredience na těsto a vložit do kuchyňského robota. Experimenálně jsem ověřila, že to jde i rukou. Až se začne těsto decentně lepit k sobě, natlačí se do vymazané nádoby (tady jsem použila novou vychytávku, kterou jsem objevila v libráči a to pečící papír, který ale není papír, ale látka asi ze silonu nb nevím z čeho, nicméně je to parádní) a nechá péct v troubě do zlatova případně 20 - 25 min na 180°C.

Pak přišel Marek a upozornil mě na zradu ve formě rozdílu mezi condensed (= kondezované) a evaporated (= kondenzované) mlékem. Což se samozřejmě stalo nevyhnutelné a to, že jsem měla to špatné. Po krátké úvaze (co s tím těstem) a hledání rozdílu na netu (dyť to je jenom slazené/neslazené) jsem se rozhodla, že použiju to co je. Nebyl to úplně nejlepší nápad.

Protože to mělo sice karamelovou chuť, ale ne konzistenci, takže jsem se rozhodla zahušťovat. Nejdřív jsem to zkusila s moukou.....neúspěšně, mouka vytvořila betonové hrudky. Celou směs jsem pak přecedila přes sítko na čaj a vymýšlela co s tím. Pak jsem tam nasypala zbytek mletých mandlí z Fudge Caku, to nebylo dost. Byla jsem v koncích, když přišel Marek s geniálním nápadem nadrobit tam sušenku......použila jsem kupovaný shortbred, který jsem čirou náhodou měla. A ono to zabralo.......v podstatě.

Karamel se pak natře na těsto a nechá vychladit, potom se na něho natře ještě rozpoštěná zchládlá čokoláda. Celé se to dá do ledničky, aby to ztuhlo......což se podařilo jenom částečně, no ale aspoň něco. Pak se to celé nakrájí na malé kousky hodně ostrým nožem. Tady mě opět zradil karamel a vzhledem k tomu, že nemohl dostatečně ztuhnout, špatně se to krájelo a výsledek je na další fotce......

Nutno ovšem podotknout, že ač to vypadá tragikomicky, na chuť si nikdo nestěžoval.....

Jak by to správně mělo vypadat?

Jak jsme byli v SeaLife Centru

Předminulou sobotu bylo počasí takové neidetifikovatlné, proto jsme se se Zuze a Milanem (zdravé jádro) rozhodli, že vyrazíme do SeaLife Centra v Brightonu.

Lístky byly opět levnější v Informačním centru, takže jsme nejdřív zašli tam. Jelikož tam pracuje asi polovina Čechů a Slováků, ani nás nepřekvapilo, když nám prodala lístky Milanova známá (studentský 10 GBP), která se velice podivovala, že za celou dobu Zuze s Milanem centrum ještě nenavštívili.

SeaLife Center je v podstatě velké akvárium. V Brightonu jsou největším lákadlem žraloci a obří mořské želvy, které člověk může pozorovat nad hlavou při průchodu tunelem. Měli jsme zrovna to štěstí, že jsme stihli krmení, takže když vám na hlavou obří želva cupuje oliheň, je to opravdu něco co stojí za 10 liber :)

V další místnosti jsou různě velká akvária s různými živočichy. Mají tam obří kraby (už se nikdy v životě nebudu koupat v moři), murény, hvězdice, obří ryby, rejnoky, menší mořské želvičky, korály, ježky, mořské koníky, medůzy, sasanky, kraby poustevníky, chobotnice, olihně (tu jsme neviděli, ptž se někde chovávala), kapry (j, vážně) a mnoho dalších mě neznámých tvorů.

Co nás velice pobavilo byla jedna z chobotnic, která měla pro sebe celé akvárko s hračkou pro batolata (kostka do které se strkají různé tvary tak aby seděly do otvorů) a skálou. Všichni hleděli do akvária ve snaze chobotnici najít a zahlédnout, ale marně. Pak kdosi zahlásil, že už ji neuvidíme, protože se schovává, že je plachá a nemá ráda světlo. A někdo jiný odpověděl, že je přímo před ním přicucnutá na skle (vypadala jako samolepka).

Další vtipnou věcí byli jedni rejnoci, kteří měli akvárko s otevřeným vrškem, takže když se člověk nahnul, mohl si je teoreticky podladit (ale bylo to zakázáno). Zuze na ně aspoň zkusila svoje mlaskání jako na každého psa v širokém dalekém okolí. A kupodivu ty ryby reagovaly.......vystrkovaly čumáky nad hladinu (mírně, tak 20 cm), takže a) chtěly pusu nebo b) chtěly Zuze sežrat.

Co se nám dál podařilo bylo vlézt místo do další místnosti do požární východu (první místo ve VB, kdy byl cesta nejasně značena), takže celé akvárko začalo houkat. Postavili jsme se k tomu zády, takže jsme se zrychleným přesunem oddelegovali někam jinam ve stylu já nic, já muzikant.....

V akváriu jsme si ověřili naše pozorování chování Angličanů....aneb správný Brit je schopen žrát kdekoliv i uprostřed rybiny v akváriu........tam bylo bistro a úplně obsazené lidma.

Akvárium bylo super, doporučuji navštívit (pokud netrpíte klaustrofobií nebo strachem z nohatých klepetnatých věcí), jediná věc, kterou bych si odpustila jsou všudypřítomné davy ječících pobíhajících dětí (j, já vím, akvárko hlavně pro rodiny s dětmi). Opouštěli jsme ho s neodolatelnou chutí na Fish and Chips, kterou jsme následně zažehnali Scampami v Yates (vynikající).

Jak jsme byli v Rye a Hastingsu

Rye se čte [ra:j]......a tak to tam taky vypadalo. 

V sobotu si zdravé jádro Brightonské společnosti rozhodlo, že pojede na výlet....dlouho jsme se nerozhodovali kam, protože Milan se už nějakou dobu chtěl podívat do Hastingsu, takže jsme se dohodli, že pojedeme tam. Naštěstí jsme večer před odjezdem potkali jednoho poměrů znalého člověka, který nám řekl, že to nemá cenu, ptž je to tam hnízdo zmijí, ať raději jedeme do Rye, že je to tam opravdu nádherné. Poslechli jsme jenom z poloviny.

Když jsme se v sobotu ráno sešli (po drobných potížích se vstáváním v 8 ráno), zjistili jsme, že jedeme jenom tři (= zdravé jádro, ostatní jsou másla)........a shodli se na tom, že pít noc před výletem nebude asi úplně optimální.

Zakoupili jsme v informačním centru celodenní jízdenky na vlak (ano, opravdu v íčku, ptž z mě nepochopitelných důvodů je to tam levnější než na nádraží) za 12 GBP a vyrazili. Ve vlaku jsme jako správní Češi a Slováci celou hodinu jedli.

Když jsme dorazili do Rye, byli jsme příjemně překvapeni krásou místa (a hlavně tím, že jsme o takovém skvostu před tím neslyšeli). Rye je historické město, kde se nachází pevnost Ypres (jj, fakt, taky jsem myslela, že je to jenom ve Francii), která bránila pobřeží Anglie. Dále tu můžeme vidět historickou bránu z 12. stol (nebo 13. nejsem si úplně jistá) a velké množství starých domků. Dále nás zaujal fakt, že oproti Brihgtonu se ve městě nachází i zverimex (pet shop) se živou zvířenou (křečci), což se tady moc nenosí.

Před odjezdem jsme ještě navštívili zdejší stravovací zařízení a dali si luxusní Fish and Chips......akorát jsme nepochopili proč jsme ke smažené rybě, hranolkám a hrášku dostali toast s máslem......

Jaké štěstí jsme měli, že jsme oběd nenechali do Hastinxu, jsme zjistili v zápětí. Dorazili jsme do Hastinxu asi po 20 min ve vlaku a po pár krocích nevěřili vlastním očím. Město má obrovský potenciál......moře, zřícenina na kopci, pier (molo), bitva u Hastinxu, stará čtvrť rybářských domků........a je úplně zanedbané. Pier je zničený, na odpis, město špinavé, pláže prázdné, domy olezlé a všude samý feťák a žebrák.........i když to tak na fotkách možná nevypadá, po Ray to byl docela šok. Návštěvu opravdu nedoporučuji.

Takže do Brightonu jsme nakonec dojeli s mírně smíšenými pocity.......

Jak mě málem srazilo kolo

Jdu si takhle po chodníku a myslím na blbosti, když tu se najednou na rohu skoro srazím s borcem na kole, který ještě k tomu telefonoval. Borec se velice omlouval a já se přidržovala zdi a snažila se to leknutí rozdýchat. Úplně mi to připomnělo jak jsem před rokem (pro změnu doma) po jedné takové srážce upadla.......takže to že jsem se tentokrát instinktivně chytila zdi můžu považovat za jisté zlepšení (reflexů z florbalu :D). 

Loni na jaře jsem tak trochu spěchala a když zpoza rohu vyběhl borec, brzdila jsem s takovou vervou, že jsem (vlivem obutí.......balerínky s hyperklouzavou podrážkou.......a výborného konce chodníku, kde se asi nedostalo dlaždic, tak tam jednoduše šoupli čtyři kočičí hlavy) upadla na silnici na záda........ještě, že jsem měla na zádech batoh. Borec mě zvedl a hrozně se omlouval........

........jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane (člověk na rohu v běhu skoro narazí do mladého, pěkného borce) mimo uměleckých počinů, spadajících do škatulky červená knihovna.........a jaká je pravděpodobnost, že se to stane hned dvakrát?

Chocolate Fudge Cake

Po cestě do Skotska jsem si pořídila pěkný suvenýr ve formě Kuchařky Baking (aneb britské sladkosti) a velice hloupě zahlásila v autě: "Vyberte si co vám mám upéct," v naivní představě, že si vyberou pro začátek něco jednoduchého, třeba muffiny nebo cookies......nevybrali, rovnou fudge cake.

Varování: recept obsahuje cukr, máslo a stopové množství mouky.

Jak jsme jeli do Skotska part 4

Po dobrodružné cestě a super prvním dni přišlo zase malé překvápko v podobě kaluže pod autem.

Jak jsme jeli do Skotska part 3

Ač se to zdá neuvěřitelné, nakonec jsme po posledním velkém finálním bloudění dorazili na místo určení.

Jak jsme jeli do Skotska part 2

Přes všechny nepřízně osudu popsané výše/níže jsme opravdu kolem 4 vstali a v 5 jsme už byli na cestě na sever.

Jak jsme jeli do Skotska part 1

Jak jste si jistě stačili povšimnout, Velká Británie zažívala minulý a tento týden monstrózní oslavy spojené s neuvěřitlnou délkou setrvání královny Alžběty II. (a prince Filipa.....to je ten pán co stává u královny, že Zuze) na trůnu (60 let, tady Diamond Jubilee), spojenou se 4 denními Bank Holidays (volno). Což pro někoho znamená, že si půjde do Londýna stoupnout s britskou vlajkou na čemkoliv (limitovaná edice dětských plen s vlajkou Asda) a pro jiného, že vypadne někam na výlet v duchu nápisu na tričku "Thank you for vacations" k dostání v Primarku. Rozhodli jsme se pro druhou možnost.....

Špagety na britsko-milanův způsob

Varování: tučné, mastné, těžké a zatraceně dobré.....

Jak jsem se dozvěděla co znamená moje jméno v polštině

Nedávno, na fotbalu to bylo, se mě moje polská kolegyně Magda velmi opatrně ptala na moje jméno.

Jenom mě tak napadlo.....

.......že vůbec nevím, kdo mi to tady chodí číst......jestli to třeba nepíšu zbytečně (původní záměr: lidi co mě znají naživo si přečtou jak je v Polsku a VB)........tak kdybyste se mi mohli nějak ozvat, buď do komentů (kdo nechce do komentů tak na FB nb skype nb mejl nb icq nb mobil), abych věděla, jestli to má vůbec smysl.

Děkuju ;)

Jak mi bylo blivno part 2

Po drobných obtížích žaludečního charakteru, jak jsem zmiňovala výše/níže, by se mohlo zdát, že už je všechno v pohodě, ale nebylo.

Jak jsem si naběhla

Slibovala jsem ještě, že napíšu něco bližšího o tom, proč se už necítím comfortable (dobře), že jsem kývla na konferenci, která mě čeká asi za měsíc.

Jak jsem si dala Yorkshire pudding

Aneb jedna moje historka a jedna převzatá od francouzského kolegy Emanuela (jak jsem slíbila výše/níže).

Jak jsme se báli poltergeista

Včera v noci se v bytě Zuze a Milana odehrál zajímavý jev.