První dojem z Krakova

....byl tragikomický.

Po té co jsem vstávala před pátou ranní, naklepávala jsem se asi pět hodin v tom dopravním prostředku a nabrala značné množství svalové hmoty vlivem tahání kufru (mimochodem ženuš, není pravda, že by všichni cizinci byli gentlemani co pomůžou s kufrem....třeba takoví Poláci si tě se zájmem bodou prohlížet jak se s tím táhneš do druhého patra, ale to je asi taky cely), jsem vystoupila v Krakově na Hlavním nádraží. Po letmém pohledu do mapy jsem vyrazila z nádražní budovy a hned první člověk, kterého jsem potkala se na mě potácivě podíval, rozepnul poklopec a pochcal si úplně cely kalhoty. Řekla jsem si "hm" a odhodlaně zamířila do města, ovšem samozřejmně úplně na opačnou stranu (zdravím Standu). Takže po třiceti minutách jsem skončila opět na tom místě, kdy jsem potkala pána. Usoudila jsem, že bez kafe to nepůjde, zamířila jsem proto do prvního mekáče, který jsem uviděla......zajímalo by mě, proč když člověk táhne stokilovej kufr na kolečkách, je všude po cestě asi miliarda schodů a zásadně kočičí hlavy.

Osvěžená vynikající kávou jsem zamířila pro peníze.......což se taky (jak jinak) neobešlo bez komplikací.........ale to až příště.