První noc na polských kolejích

První noc na polských kolejích mě mnohému naučila.......

...........obzvlášť, že zámky na dveřích nejsou pro parádu, ale na zamykání dveří.

Spaly jsme s Verčou spánkem spravedlivých (což po předchozích zážitcích nebylo vůbec těžké).......a tu se mezi čtvrtou a pátou raní otevřely dveře a ve dveřích stál nějaký chlap.......v polospánku jsem jenom vímala, že něco polsky řekl a Verča mu odpověděla. Ráno jsem se dozvěděla, že to byl někdo úplně cizí......pán kolem padesátky.....a já bych se ani nevzbudila, kdyby nepromluvil......no, toliko k důchodcům okradeným v noci. Od té doby se pečlivě zamykáme.

Před touto zkušeností bledne i fakt, že jsem se postupně naučila spat tak, aby se shrnula co nejmenší plocha prostěradla.......dnes jsem na takových deseti procentech z původní stovky a co nejmíň zkopat deku v povlaku, což chce taky poctivě trénovat.......dnes jsem na úrovni pasu, ale po první noci to byly skoro kotníky :)

Dál s překvapením zjišťuju, že mi už zas až tak nevadí hluk každodenně ječících lidí před kolejema (proč všichni řvou jak idioti, když se opijou nechápu) a dáreček, který jsem první den dostala - špunty do uší snad ani nevyužiju (což jse u mě teda fakt výkon, ptž mě ruší úplně všechno a jak mám problémy se spánkem opravdu permanentní....tak tady ne, asi to bude Krakovský vzduch a denní průměrně pětihodinovy caprtání po městě).

No a o tom, že jsem se naučila poskládat na dost úzkou a hmmm taky trochu kratší postel ani nemluvím :) jenom ta madrace by chtěla obnovit, ptž nevím, jestli se po těch pěti týdnech ještě narovnám.......no ale to bude spíš absence florbalu (fňuk).