Jak jsme jeli do Skotska part 2

Přes všechny nepřízně osudu popsané výše/níže jsme opravdu kolem 4 vstali a v 5 jsme už byli na cestě na sever.

Cesta byla opět jednoznačně dobrodružná. Všechno začalo nenápadně.......slovy „ta navigace se nějak nenabíjí“ aneb nefunguje zapalovač v autě, tudíž jsme asi po dvou hodinách bez GPSky........naštěstí Marek v duchu hesla „Vždy připraven“ vytiskl itinerář, takže se ze mě (k mé hrůze) rázem stal navigátor výpravy.....a tím (a faktem, že v autě cestovali dva prostatici a Zuze) se taky cesta prodloužila z 10 hodin na 13,5.......

Mimo funkce navigátorky jsem ještě dělala simultánní překlad, když jsem tlumočila mezi Zuze a Markem neboť Zuze je a) hluchá jak pařez a za b) nerozumí Slovensky.....tato funkce mi zůstala i do dalších dní, třeba dneska.

Někdy kolem dopoledne, tak 9 hodin mohlo být, nám Zuze oznámila, že jí inkriminovaný zub asi praskl a tudíž musí jíst jenom řízek bez chleba (jj, jako správná česká turistická rodinka jsme měli na cestu nasmažené řízky).

Nato začal řidič drobně usínat, proto jsme se Zuze, která byla jmenovaná vrchní manažerkou zábavy v autě a animátorkou, horečnatě vymýšlely jak ho zabavit. Došlo tedy na klasické vyprávění vtipných historek, slovní fotbal, čtení článků na žena.cz (i když mě připadalo, že se musela čas od času překliknout jinam), poslouchání kompilace na iPhonu (v podání Zuze i stereo, ptž nám máchala přístrojem kolem hlav) a nakonec ze zoufalství Zuze i zapěla. Vlivem toho se i iPhone, který obsahoval druhou navigaci začal dostávat do stavu nedostatku energie (ne že bych nevarovala, že je s tím potřeba zacházet opatrně, protože tu navigaci ještě bude potřeba....a taky že bylo).

V poledne nás překvapil telefonát od Milana (no, spíš jenom jeho obsah), který si stěžoval, že nemůže najít klíče. Usoudili jsme, že se špatně podíval, protože nemůžou být v batohu, který je zrovna s námi v autě, to už by byl docela pech. Po několika dalších zavoláních, kdy jsme ho ujistili, že se opravdu na nejbližším odpočívadle podíváme (1 odpočívadlo na 70 mil), jsme rozhodli, že bude lepší k této komunikaci použít můj mobil (ke kterém jsem si nevzala nabíječku se slovy „to nebude potřeba, kdo by mi volal, když dva lidi ze tří možných jsou tady se mnou v autě“).

Když jsme zastavili, Zuze se začala prohrabovat svým batohem a najednou zbledla.....jedny klíče, druhé klíče. Takže v Brightonu zůstal nebohý Milan, který musel jít za hodinu do práce, bez klíčů. Obětavě jsem se navrhla jako hostitelka na několik následujících dní a tak se Milan stěhoval s kufříkem do mého pokoje a myslím, že přes počáteční nechuť se mu na prázdninách v mé posteli přece jenom nevedlo tak špatně.

Všechny krize byly úspěšně zažehnány, takže teď někdo mohl pozorovat kravičky, koníčky, pejsky (ty si i hladit na odpočívadlech), hory, lesy, autíčka a někdo dopravní značky........do sytosti. Jenom Marek zahlásil nevinnou větu, která předznamenala další vývoj událostí „To auto nějak cuká“......

......ale o tom zase až příště.......