Jak si mě málem adoptoval pejsek

Rozhodla jsem se, že do práce budu chodit pěšky.......jednak se člověk pohne a taky 2,50 je 2,50 :)

Cesta to není ani tak zajímavá jako dlouhá.......asi 3 (nebo 2,5) km rovně kolem silnice.

Jednou jsem si tak vykračovala (shodou okolností ten samý den co hořelo......ten den byl hodně bohatý na zážitky (ještě se mi podařilo málem zbourat strop na školní chodbě)), když jsem si pár kroků před sebou všimla borce se psem. Byl to krásný mladý stafford, svaly mu jenom hrály. Pejsek se na mě celou cestu (půl hodiny) otáčel (stylem: pánečku tam je nějaká slečna, může si mě pohladit?) a v místě kde je asi v půlce cesty přechod pro chodce za nízkou zídkou, se zastavil a odmítl jít dál, i když ho borec na vodítku tahal, protože mě neviděl. Nakonec jsem se mu nechala očuchat, aby se pohnul. Borec se smál a říkal, že je (ten pes) mnou posedlej :)

Škoda, že si mě nemohl nechat.......